Přírodě blízké lesní hospodářství

 Přírodě blízké lesní hospodářství vzniklo jako reakce na stále se zhoršující stav lesů v hospodářsky vyspělých zemích.

Přesto, že do lesů (v ČR hlavně v 19.stol a v době normalizace) byly zaváděny tehdy nejmodernější poznatky z agrotechniky, techniky a chemie, docházelo ke stále silnějším negativním projevům. Bylo jimi hynutí lesních porostů na stanovištích vystavených různým negativním vlivům. Na stanovištích méně exponovaných pak docházelo ke snižování životnosti snad všech dřevin.

Část lesníků proto dospěla k názoru, že trend techno-lesnictví je slepou kolejí a snažila se do lesního hospodaření zavést principy odpozorované z přirozeného vývoje lesů. Základem tohoto názoru je myšlenka, že příroda měla na vytvoření optimálního stavu a vývoje lesů tisíce let a lidská zkušenost je nesrovnatelně kratší.

Přírodě blízké lesní hospodářství má pozitivní i ekonomický přínos, při jeho aplikaci dochází ke značné úspoře nákladů. Otázka výnosů je široce diskutována, je totiž stále vzhledem k dlouhodobosti pěstebního cyklu lesa spíše spekulací.

 Přírodě blízké lesní hospodářství je založeno na těchto principech:

 

• Druhová skladba stromového patra je přizpůsobena stanovišti
  
• V maximální míře je využívána přirozená obnova
  
• Je omezeno nebo zcela vyloučeno stadium holiny
  
• Část dřevní hmoty je ponechána přirozenému rozkladu
  
• Jsou používány technologie maximálně šetrné k lesnímu prostředí
  
• Použití chemikálií je omezeno na nezbytnou míru

Druhová skladba stromového patra je přizpůsobena stanovišti

 Přizpůsobení složení stromového patra lesů podmínkám stanoviště je základem přírodě blízkého lesního hospodářství. Vychází z poznání, že jedinec přizpůsobený danému prostředí vykazuje nejen největší odolnost vůči různým negativním vlivům, ale potenciál tohoto prostředí dokáže i nejlépe využít. Navíc, protože se jedná o přirozenou součást určitého ekosystému, tento ekosystém nemění a prostředí tím nepoškozuje. Hlavní problém současných umělých lesních porostů je totiž pozvolná degradace půdy, na které rostou.

Lesníci v ČR mají vypracován základ, z něhož lze vhodnou dřevinnou skladbu odvodit. Je jím lesnická typologie a předpokládané přirozené zastoupení dřevin pro jednotlivé lesní typy. Lesnická typologie vychází ze dvou hlavních limitů prostředí. Je to vliv klimatu a půdních podmínek.

Klimatické vlivy jsou u nás hlavně ovlivněny nadmořskou výškou, z čehož vychází lesnické (obdobně botanické) dělení na 9 vegetačních pásem. Jsou pojmenována podle dřevin, které v původních lesích převažovaly. Nejnižší je dubové, nejvyšší klečové. Jejich hranice nesouvisí přesně s určitou nadmořskou výškou, je ovlivněna též konfigurací terénu.

Půdní podmínky ovlivňuje zásobení živinami a vodou. Zkombinováním těchto dvou faktoru bylo vytvořeno 24 kategorií, které jsou zhruba schopné obsáhnout všechny typy půd v naší republice od skalních lesostepí po rašeliniště, či od chudých písků po obohacené nitrofilní půdy.

Po zjištění lesního typu lze v odborné literatuře nalézt procentické zastoupení dřevin v původním, člověkem neovlivněném lese. Pokud použijeme přesně tyto údaje (respektive pokud se nám to povede), směřujeme les k lesu přírodnímu. Protože však v běžném, hospodářském lese potřebujeme zároveň účast dřevin, o jejichž dřevu předpokládáme, že bude lépe prodejné, musíme zvážit i jejich zastoupení. Opět lze nalézt pro jednotlivé lesní typy doporučení, které dřeviny a v jakém zastoupení je možné použít. Obecně lze říci, že by jejich zastoupení nemělo přesáhnout 30 %, v součtu pak 50 %.

Pokud takové složení porostů máme, je les připraven k využívání jednoho ze stěžejních procesů přírodě blízkého hospodaření – přirozené obnově.

V maximální míře je využívána přirozená obnova

Konečným cílem přírodě blízkého lesního hospodářství je obnova lesů přirozenou obnovou. Znamená to, že lesní hospodář neseje semínka a nesází sazenice, ale vytváří podmínky pro přirozené vysemenění, vyklíčení a odrůstání nové generace lesa. Na většině území ČR je to ovšem cíl výhledový, protože k němu většinou chybí to základní – kvalitní mateřský porost. Ten musí odpovídat druhovým složením a kvalitou kmenů jednotlivých stromů.

Takový porost můžeme buď vytvořit výchovou (podporou kvalitních stromů a těžbou jedinců našim záměrům neodpovídajících) nebo umělou obnovou. Výchovu lze samozřejmě použít jen tam, kde je alespoň část druhově a kvalitativně vhodných stromů. Pokud nejsou, je nutno nevhodný porost pokácet a umělou obnovou, tedy vysázením sazenic, vytvořit nový, jiný s předpokladem kvality. Aby toho mohlo být dosaženo, je nutno použít sazenice správného druhu, vzniklých ze semen stromu rostoucího na správném stanovišti a majícího geny kvalitního vzrůstu. Vyjmenováním těchto požadavků se zároveň dostáváme k důvodům, proč je lepší přirozená obnova než umělá.

Tři výše uvedené požadavky na kvalitu sazenic každý uzná, jen těžko však takovou kvalitu zajistí. Můžete si ve školce s určitými omezeními vybrat druh dřeviny. Nikdo však nezjistí, z jakého stanoviště pocházelo osivo. Podle předpisů je sledován jen vegetační stupeň, nikoliv půdní podmínky stanoviště zdroje osiva. Není to ani administrativně možné. U některých dřevin je sledována i kvalita stromů v porostu, kde se osivo sbírá. I zde lze však na tyto evidence jen těžko spoléhat. Oproti tomu přirozená obnova vzniká ze stromů danému stanovišti přizpůsobených a během výchovy vybraných jako nejlepších. Navíc při ní vzniká velké množství jedinců a mezi nimi probíhá přirozený výběr podle evolučních pravidel.

Máme-li tedy vhodný porost a rozhodli jsme se pro přirozenou obnovu, musíme pro ni vytvořit podmínky. Znamená to nechat stromy dorůst do věku, kdy intenzivně plodí. Nejkvalitnější jedince včas uvolnit od okolních, aby mohly vytvořit pravidelnou korunu. Vše citlivě, aby půda pod nimi nezarostla buření. Pokud se dostaví intenzivní nálet a porost semenáčků jsou hustý natolik, že nehrozí zabuřenění, je nutné jej uvolnit, to znamená skácet část nebo celý mateřský porost. Tím se nárostu zajistí dostatek světla, vody a živin pro další vývoj.

Je omezeno nebo zcela vyloučeno stadium holiny

 Lesy střední Evropy a tedy i lesy v České republice se přirozeně obnovují bez fáze holiny. Znamená to, že v době stárnutí mateřského porostu se objeví nová generace stromů, která jej v době jeho rozpadu postupně nahrazuje. Jen mimořádně, vlivem velké přírodní katastrofy, dochází k procesu podobnému obnově severské tajgy. Zde je fáze rozpadu rychlá a velkoplošná, les se neobnovuje v původním dřevinném složení, ale s mezigenerací pionýrských dřevin. V tajze je např. smrkový les velkoplošně zničen větrem, hmyzem nebo požárem a na jeho místě vyroste pionýrský porost např břízy. Ten je v dospělosti podrůstán a zaměňován další generací smrku. V českých poměrech se toto v přirozených poměrech dělo jen na malých plochách, protože původní porosty byly svojí pestrostí k vnějším vlivům odolné. Ve velké většině byl les pestrou směsí nejen dřevin, ale i jejich růstových fází, často se stromy různého věku nacházely i v několika patrech nad sebou na téže ploše.

Přírodě blízké lesní hospodářství se snaží tuto prostorovou strukturu napodobit. Nedokonalejší formou je tzv. výběrné hospodářství, kdy se kácí jednotlivé stromy, které dosáhly určitých proporcí a jsou ihned nahrazeny okolními stromy. Tuto formu nelze bohužel využít vždy. Jinými formami je hospodářství podrostní, kdy se před konečným domýcením všech kmenů umožní postupným prořeďováním vznik nové generace dřevin.

Poslední formou je hospodářství násečné, kdy se kácí skupiny stromů a na jejich místě buď přirozeně nebo výsadbou vzniká porost nový. Šíře pruhu nebo průměr kruhu, který takto vznikne, nemá být větší než průměrná výška mýceného porostu.

Proč se vůbec snažíme vyhnout se holinám? Na plochách, kde je odstraněn stromový porost, dochází totiž k prudké změně podmínek. Pochopitelně sem proniká víc světla, vody a větru. Mikroklima, které zde pak panuje, je zcela jiné než lesní, mnohdy je ještě extremnější než na zcela volných plochách. To má řadu negativních vlivů, nejzávažnější jsou změny v půdě. Trvá řadu let, než se poměry vrátí k původnímu stavu. Pěstované stromy jsou tak vystaveny řadě stresů, poškozena je lesní flora a fauna. Negativní je i vliv ekonomický – dřevo totiž přirůstá jen na dřevu a fáze holiny nás o několik ročních přírůstů připravuje.

Část dřevní hmoty je ponechána přirozenému rozkladu

 Ponechávání části dřevní hmoty v lese je princip přírodě blízkého lesního hospodářství, který je veřejností zřídkakdy chápán. Představa „čistého“ lesa je v lidech silně zakořeněna, navíc je podporována částí lesníků, kteří se inspirují spíše technozemědělstvím než přírodou. Přitom je to hlavní zásada trvalé udržitelnosti, tedy zachování nebo i zlepšování životních podmínek pro budoucnost.

Ponechávání dřeva v lese sleduje několik cílů. Snad nejdůležitější je zachování a zlepšování půdní úrodnosti. Je zcela logické, že odvozem dřeva (případně dalších produktů) z lesa jsou současně odváženy živiny ve dřevě uložené. Tyto živiny strom odčerpal z půdy a při jeho přirozeném rozpadu by se do ní stoprocentně vrátily. V zemědělství jsou obdobné ztráty živin z půdy doplňovány hnojením. To je v lese ekonomicky nevýhodné, navíc i v zemědělství jsou vidět problémy, které umělé hnojení přináší. Pokud nechceme pro další generace půdu vyčerpávat příliš, musíme se snažit co nejvíce organické hmoty v lese ponechat.

Dalším důvodem pro ponechání dřeva v lese je zachování biodiverzity. Celá řada rostlin a živočichů je vázána na dřevo v různém stupni rozkladu. Pokud jej trvale odstraňujeme, tyto druhy vyhubíme. Proč je nutné je zachovat má důvod stejný jako zachování druhů deštného pralesa – nevíme, k čemu nám mohou být dobré. A kdo nám dál právo vyhubit jakýkoliv druh?

Ponecháním dřeva rozpadu můžeme lesu někdy pomoci hned a přímo. Množí se v něm druhy, které považujeme za užitečné. Jsou to nejen ptáci hnízdící v dutinách a netopýří, ale i řada druhů dravého hmyzu, roztočů atd.

Jak tedy splnit dva zdánlivě odporující si úkoly – ponechat dřevo přirozenému rozpadu a vydělat na něm co nejvíce peněz? Ponechat v lese vše, co má vyšší náklady na výrobu, než jsou příjmy. Je zbytečné uklízet klest, vykopávat pařezy a většinou i odvážet palivové dřevo. Je neekonomické kácet stromy duté, roztříštěné větrem či bleskem. Málokdy dostaneme kvalitní dřevo ze stromů, na kterých jsou plodnice dřevokazných hub. Toto vše můžeme ponechat přirozenému rozpadu bez jakékoliv ekonomické újmy. A pokud skutečně myslíme dopředu, můžeme vybrat a ponechat přírodě jakýsi „desátek“ i z kmenů o něco kvalitnějších.

Jsou používány technologie maximálně šetrné k lesnímu prostředí ?

 Pokud jsme se nerozhodli ponechat les přírodě a přirozeným procesům v něm, musíme v něm provádět různé práce. V největší míře je to kácení stromů, jejich odtažení k cestě a odvoz pryč. Souhrnně se to vše nazývá těžba dřeva. Můžeme k ní použít různé technologie, což je název pro výběr mechanizace a způsob jejího použití.

Pokud chceme les obhospodařovat přírodě blízkým způsobem, musíme volit technologii těžby tak, aby byly co nejméně poškozovány stromy, které se nebudou kácet. Dále je nutno minimalizovat poškození půdy. Co nejméně by pracemi měly být narušeny ostatní složky lesní biocenózy, tedy flora a fauna. A konečně by mělo být vynaloženo co nejméně energie, tím je myšlena lidská práce (i ve formě odpisů mechanizace), pohonné hmoty a další spotřebovávané výrobky.

Jak je vidět, jde o složitý a odborně náročný proces. Přitom dobře zvolená technologie neslouží jen k ochraně přírody a lesního prostředí, ale má i dopady ekonomické. Pokud totiž dojde například k odření stromů, dřevo je znehodnocováno hnilobami. Poškodíme-li půdu, nejenže se připravujeme o přírůst dřeva, ale narušením odtokových poměrů můžeme způsobit místní povodně. Jestliže podlehneme nějakému módnímu mechanizačnímu trendu, prodražíme často produkci a snížíme zisk.

Znovu je třeba zdůraznit šíří pojmu technologie. Jde o výběr prostředku k těžbě, přibližování a odvozu dřeva, zvážení jeho vlivu na lesní prostředí a kalkulace nákladů na jeho činnost. Dále je to volba vhodného období pro vykonávanou práci a zohlednění předpokládaného vývoje počasí. Nakonec pak správná organizace práce, případně kontrola provádění prací najatými pracovníky. Jen pokud toto vše sladíme, je činnost ekonomicky efektivní a jsou minimalizovány škody na lese

 Použití chemikálií je omezeno na nezbytnou míru

 Využívání chemických prostředků v lesním hospodářství je nutno brát jako krajní prostředek k zamezení nějakého škodlivého činitele. Jak se ukazuje v zemědělství, je chemizace slepou cestou hospodaření v přírodě. Použití chemie na polích vyžaduje stále nové a silnější prostředky a půda se stává stále zranitelnější. Navíc rezidua chemických látek ohrožují vše živé.

V lese je tento problém o to náročnější, že jde o složitější ekosystém s mnohem větším počtem vazeb mezi organismy. Použití jakéhokoliv chemického prostředku zde může mít zcela nečekané důsledky. Ovšem díky své složitosti je les také schopný bránit se škodlivým činitelům sám. Čím je les složitější, čím více zde roste dřevin a jiných rostlin, čím více zde žije živočichů, tím lépe se les dokáže sám bránit. Použití chemikálií tuto různorodost vždy snižuje.

V přírodě blízkém lesním hospodaření je jako nutné zlo tolerováno používání repelentních nátěrů. Tyto přípravky odpuzují zvěř a chrání tak mladé stromky proti okusu. Téměř jedinou alternativou je zde oplocení, které však není možné vždy použít. Dále lze, pokud nestihneme aplikovat jiné prostředky, použít insekticidy při přemnožení kůrovcovitých brouků. Ve vyjímečných podmínkách lze napomoci obnově dřevin vhodnými herbicidy.

Rovněž vliv hnojení je v lese vždy sporný. Tolerováno může být na plochách poškozených lidskou činností (např. imisemi), k úpravě půdních podmínek do stavu přijatelnějšího pro stromy. I zde je však nutné potřebnost a vhodnost zvažovat podle lokalit.